Plemeno starokladrubského koně

Typickým znakem starokladrubských koní je klabonosá (konvexní) hlava s výrazným velkým živým okem, vysoko nasazený mohutný klenutý krk s méně znatelným kohoutkem, široký a hluboký hrudník, mohutná široká záď, dobrý kostnatý fundament, strmější lopatka umožňující typický pohyb - elastické, kadencované a prostorné chody s vysokou akcí hrudních končetin v klusu.

Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale (zal. 1787) a Generalissimus (zal. 1797) a ve čtyřech rodinách. Jedna rodina se rozšířila tak, že se rozštěpila na několik dalších. Největší zastoupení má rozvětvená rodina Almerina, jména představitelek začínají písmeny A, E a P. Společnou matkou jim byla klisna Alba VIII (Generale XXII), narozená v roce 1861. Rodina C byla založena v roce 1894 klisnou Cariera (Blue Boy) a rodina R Ragusou narozenou v roce 1888. Nejmladší rodinou je rodina S, jejíž zakladatelkou je klisna Sardinia (Maestoso Gratia).

Chov starokladrubských vraníků byl původně veden ve dvou liniích, a to Sacramoso a Napoleone. Linie Napolenone zanikla v roce 1922. Linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského hřebčína Ries (u Salzburku). Tato linie však také časem zanikla a udržela se druhá linie Sacramosů, která byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce 1800 v Kroměříži. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích - Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra a Romke. Plemenné klisny jsou zařazeny do 13 rodin.

Zatímco bělouš byl chován v kladrubském hřebčíně bez přerušení, bylo stádo vraníka ve 30. letech téměř zcela zlikvidováno a rozprodáno. V roce 1938 se prof. František Bílek rozhodl plemeno vraníka regenerovat. K tomu se ve Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi využívala geneticky příbuzná plemena - lipicáni a starokladrubští bělouši. Regenerační proces byl úspěšně zakončen v roce 1973, nyní probíhá fáze udržovacího šlechtění.

Národní hřebčín Kladruby nad Labem, má dlouhodobě k dispozici cca 30 plemenných hřebců a 130 plemenných klisen (65 bělek, 65 vranek). V odchovu (do stáří 3,5 let) je cca 250 koní.

Od roku 1996 je populace starokladrubských koní uzavřena přílivu krve jiných plemen koní, jelikož kromě chovu v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem, je i v privátních chovech dostatek kvalitních plemenných jedinců. Soukromé chovatele najdeme i v zahraničí, především v Polsku, v německy mluvících zemích, ale i v USA nebo Asii.

Starokladrubský kůň je opravdovým světovým unikátem jak pro svůj původ, tak i jako ukázka úspěšné chovatelské práce, jíž se podařilo vzkřísit ojedinělé původní české plemeno. Rozsáhlý komplex Národního hřebčína byl i se starokladrubským koněm v lednu 1995 prohlášen kulturní památkou. Zároveň je plemeno starokladrubského koně zařazeno do Národního programu MZe ČR a vybraní jedinci jsou evidování jako genetický zdroj.

Starokladrubský kůň byl po celá staletí účelově šlechtěn jako kočárový kůň pro císařský dvůr, ale své místo a využití si našel i v současné době. Starokladrubští koně se skvěle hodí pro soutěže spřežení a klasickou drezuru. Pro svoji klidnou a vyrovnanou povahu jsou často využívání pro hipoterapii a jsou ideálními partnery pro volnočasové ježdění. Starokladrubské koně můžeme ovšem potkat i v parcích a ve městech, jako jsou Pardubice, Ostrava či Praha, kde jsou koně využíváni pro pracovní účely u jízdní policie. Kromě toho je starokladrubský kůň k vidění při různých slavnostech a kulturních akcích po celé České republice.