Historie chovu

V druhé polovině 16. a zvláště v 18. století nastala ve střední Evropě éra rozvoje chovu koní. Panovníci a jejich rody, ale i světská a církevní šlechta, zakládali hřebčíny a nejinak tomu bylo i v zemi koruny České. Bývalý dvorní hřebčín v Kladrubech nad Labem byl založen v kladrubské oboře na císařském panství pardubickém Rudolfem II. podle dekretu, vydaného na Hradě pražském dne 6. března 1579.

Hřebčín vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence dle finančních poměrů, zálib a potřeb panovníků. Největší ztráty utrpěl za sedmileté války, kdy byl chovný materiál kladrubský přemístěn do hřebčína Eneyedu v Uhrách a tam setrval do roku 1771. 10. června 1757 při oslavě Laudonova vítězství v bitvě u Kolína hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy a byl posléze pronajat holandské firmě Tuissant, které sloužil jako sklad textilií. Teprve v r. 1770 dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen chovný materiál. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr v typu mohutného graciésního karosiéra v různých barvách, jak si to panující dvorská etiketa a záliby vyžadovaly.

Až do prvního převratu roku 1918 byli z Kladrub dodáváni kočároví koně do dvorních stájí, za Rudolfa II. do Prahy na Hradčany, ale od dob jeho bratra Matyáše II. a pak i trvale za dalších jeho nástupců od Vídně. K tomuto účelu sloužilo nejprve stádo koní španělských a španělsko-italských, které zde podle císařských výnosů muselo být čistokrevně konzervativně udržováno i v dobách, kdy koncem 18. a začátkem 19. při stoupajícím všeobecném zájmu pro chov koní anglických a z nedostatku poptávky vzala plemena těchto koní za své i ve své původní domovině.

Poněvadž pak nikde jinde italsko-španělské koně nebylo lze více dostat, stal se název "kůň starokladrubský" novým názvem jejich plemene, pod kterým se uvádělo v příručkách hipologických a zootechnických a ukazovalo se na jejich další existenci, a to ve dvou stádech vraníků a běloušů, ačkoliv do třicátých let 19. století bylo zde také stádo starokladrubských hnědáků. To však bylo znehodnoceno pokřížením holandskými hřebci a proto bylo odstraněno.

V první polovině 19. století pro běžnou kočárovou službu u dvora byl zaveden v Kladrubech chov kočárových koní Cleveland - baye: clevelandských hnědáků. Byli to postavou elegantní, figurantní koně, kteří v pohybu krásně nesli krky a byli proslulí vytrvalostí a rychlostí i při svém vyšším, kadencovaném chodu a snadnou ovladatelností.

Když po převratu v roce 1918 převzal kladrubský hřebčín československý stát, bylo rozhodnuto, aby novým účelem hřebčína byla produkce plemenných hřebců pro zemské chovy jednotlivých zemí ČSR. Jejich dosavadní zdroje v bývalých rakouských a maďarských státních hřebčínech v Radovci, Bukovině, v Piberu aj. totiž po likvidaci rakousko-uherské říše zanikly, chovný materiál byl poté rozdělen mezi jednotlivé nástupnické země. Do Kladrub se proto dostala z Piberu část matek a hřebců anglických a anglo-arabských polokrevníků Przedswit, Gidran, Furioso a North-Star, také z Radovce i plemenné klisny těchto kmenů. V Kladrubech byly za první světové války umístěny i tři ročníky lipicánských hříbat, která se po převratu též stala majetkem státu a v roce 1923 byla přeložena do Topolčianek. Z původního velmi rozšířeného chovu starokladrubských koní se do vzniku ČSR zachoval zbytek tohoto plemene, chovaný ve dvou barevných variantách - běloušů s otcovskou linií Generale a Generalisimus a vraníků s liniemi Sacramoso a Napoleone.

V Kladrubech byla po roce 1918 s nenávistí proti všemu habsburskému obrácena nenávist i proti stádům koní z bývalého c.k. dvorního hřebčína a bylo nejprve rozhodnuto jak historické stádo kladrubských běloušů i vraníků, tak i stádo clevelandských hnědáků zlikvidovat, jakožto plemena nevhodná pro nové účely hřebčína.

Po velkých nesnázích se nakonec přeci jen podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož zácharnu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci.

Likvidace byla započata odprodáním kmenového hřebce Napoleone Sola - vraníka v plné životní síle - na porážku, a bylo usneseno dále jeho rod v potomstvu neudržovat. Ke krytí starokladrubských vranek byl na jejich dožití ponechán jediný čistokrevný hřebec, vraník Sacramoso XXVII - Aja. Ze současných záznamů tehdejšího hřebčína je patrna snaha brzy zlikvidovat stádo vraných matek. Tato likvidace by byla rychleji postupovala, kdyby právě vraníci nebyli tehdy nejsilnějšími a nejlepšími tažnými koňmi v hospodářství hřebčína. Vždyť vždy tomu tak bylo v Kladrubech a také ve Vídni, že vraníci vedle nahodilých pohřebních průvodů u dvora pracovali také v kočárech a ve službách stavebního úřadu, bylo je vídat v potažní práci při orání a svážení úrody z luk a polí a dříví z lesa. (Neodpovídají tedy skutečnosti zprávy o straokladrubských koních u nás v hipologické literatuře šířené, že jich bylo využíváno pouze k ceremoniálu španělské etikety.)

K velké restrikci stáda starokladrubských vraníků v hřebčíně Kladruby nad Labem došlo v roce 1925 a tato restrikce pokračovala až do listopadu 1931. Část stáda byla předána arcibiskupskému statku v Červené Řečici, v Chrasti u Chrudimi, správě statku v Průhonicích a celé řadě soukromníků. V roce 1931 Jablůnkovská hospodářská správa spišského biskupského statku převzala zbytek vraného stáda i s jeho kmenovým plemeníkem, hřebcem Sacramoso XXIV. Tímto rozptýlením chovu starokladrubského vraníka z jeho kolébky zrodu započal zánik starokladrubských vraníků, kmene jediného autochonního plemene koní, chovaného po celá staletí v Čechách. K jeho regeneraci došlo až zásluhou profesora VŠZ v Praze, PHDr.et.MUDr. Františka Bílka, DrSc., který s ní započal v r. 1941. (Podrobně o regeneraci starokladrubského vraníka se lze dočíst v publikaci "50 let hřebčína Slatiňany 1945 - 1995", kterou vydal koncem r. 1995 NH Kladruby u příležitosti jejího 55. výročí zahájení.)